Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Adam „Nergal“ Darski ve své countryrockové inkarnaci, dějství druhé. Podařilo se navázat na výtečnou jedničku? Bez debat ano. Podařilo se přinést něco nového, aby nešlo jen o mlácení prázdné slámy? To také. Frontman BEHEMOTH na aktuální desce temného country rocku dokazuje, že i mimo black metal dokáže hledat silné melodie a tvořit skvělé skladby.
Ano, určitě se dá říci, že využívá i těch největších žánrových klišé, ale mi to popravdě vůbec nevadí. Už to není takové zjevení z čistého nebe jako jednička, o to víc je ale znát opravdu precizní práce na každé skladbě. Každá písnička má opět speciálního hosta. Adam zdánlivě ustupuje do pozadí a nechává zpívat nejprofláknutější ikony (nejen) metalové scény. Každá skladba je díky tomu jiná, má jinou náladu, jiný hlas, jinou strukturu. I přesto to jako celek funguje a působí soudržně.
Je cítit, že u každé skladby se někdo zamýšlel nad nazvučením a barvou jednotlivých nástrojů. Díky tomu je i zvuk každé ze skladeb rozdílný. Současně jde také říci, že díky tomu, že Nergal není ve zvuku svázán nějakými pravidly, tu občas máme basu tak „zprasenou“ zkreslením, jak by to nikdy v jiném country rocku neprošlo. Současně si samozřejmě půjčuje elementy z blues, hard rocku a občas i metalu.
Je tu ještě jedna výhoda. I po několika měsících náslechu tu desku stále vnímám jako celek. Nepřeskakuji. Není tu totiž slabých kusů. Každá skladba se podřizuje osobnostem, které tu zpívají, album je tedy dostatečně variabilní a současně i neskutečně nabité hitovkami. V každé z nich je nějaký element, na který se těším. Například hned začátek. Do zlověstných chórů v „Black Hearse Cadillac“ se ozve naprosto iritující hlas nedávno zesnulého Hanka Von Hella, který je svojí přidrzlou barvou nesnesitelný ještě víc, než ta nejotravnější hlasová kreace Jamese Colea. Miluju to. A pak pulzující rock’n’rollová mašina „Losing My Blues“, do které začne krákat Abbath. Baladická, kytarou velkoparádně prokreslená, bluesrocková opera „All Hope Has Gone“ je heroickou poctou rockovému řemeslu. Každá skladba je zkrátka unikátní, každá je skvělá.
U hostujících zpěváků se výkony dají označit za standardní, které od daného člověka očekáváte. Mezi takové lze počítat třeba dánskou metalovou divu MYRKUR. Pak tu jsou ale výkony naprosto překvapivé. Například to, jakým způsobem se své úlohy zhostil David Vincent ve skladbě „Year Of The Snake“. Další velmi zábavnou vložkou je spojení jednotlivých osobností v rámci jednotlivých skladeb. A tak tu například Blaze Bayleyho slyšíme v doprovodu Garyho Holta z EXODUS nebo Alissu White-Gluz z ARCH ENEMY po boku Devina Townsenda.
Za rok a doslova pár měsíců se Nergalovi podařilo složit desku, která vedle debutu nepůsobí jako chudý příbuzný. Naopak. Je to promyšlené album, kde se věnovala pozornost každému detailu. A svým způsobem i odvážný projekt, který po všech stránkách vyšel.
Promyšlené, temné countryrockové album, na kterém se podílela skoro celá metalové scéna.
8 / 10
Skladby
1. Black Hearse Cadillac (feat. Hank Von Hell & Anders Odden)
2. Under the Spell (feat. Mary Goore)
3. All Hope Has Gone (feat. Blaze Bayley, Gary Holt & Jeff "Mantas" Dunn)
4. Witches Don't Fall in Love (feat. Kristoffer Rygg)
5. Losing My Blues (feat. Olve Abbath Eikemo, Frank The Baptist & Chris Holmes)
6. Coldest Day in Hell (feat. Ralf Gyllenhammar & Douglas Blair)
7. Year of the Snake (feat. David Vincent)
8. Blues & Cocaine (feat. Michale Graves)
9. Silver Halide Echoes (feat. Randy Blythe)
10. Goodbye (feat. Alissa White-Gluz & Devin Townsend)
11. Angel of Light (feat. Myrkur)
12. Got Your Tongue (feat. Chris Georgiadis)
Tohle by možná pochválil i Johnny Cash. Škoda, že tam není víc dravějších skladeb, jak by se od metalistů slušelo. Abbath to sám nevytrhne. Ale asi toho lomozu mají dost a při nahrávání těchto věcí chtěli mít klid a pohodu a totéž nabídnout posluchači. A Vincenta bych taky nepoznal, až do půlky songu.
Vypichuji píseň "Witches Don't Fall in Love". Samozřejmě kvůli K. Ryggovi, potvrzuji pravdivost názvu a doplňuji, že to však umí skvěle předstírat. Jinak bych se nevdal.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.